Tajemství krizí a té mé

Každý z nás čas od času procházíme malou či větší krizí. I já. Taková moje „malá krize“začala na podzim – normálním rozhodnutím, že zrušíme domácí pracovnu a tím pádem každé z dětí bude mít svůj nový pokoj. Navrhla jsem nábytek, domluvila se s truhlářem. Ale – přišel lockdown – chyběl materiál, místnosti vystěhované a já dostala strach, že to neklapne. Skříně žádné, bordel všude, děti neměly kde spát a tak jsem měla o ně strach, aby třeba prochladly. I přes všechny potíže to nakonec klaplo. Jenže…

Uklízím po malíři a truhláři, mám radost z toho, co jsem vytvořila. Vypadá to fakt super. Dala jsem si záležet, aby to bylo i podle feng-shui, zároveň si do toho i mluvily děti, aby to bylo podle jejich. Těší se do nového a na svá království.

V jednom z pokojů je strop cca 3,5 m vysoký. Lezu a uklízím v nástavcích a najednou bum – převrhla se se mnou taková stará dřevěná vysoká židle. Při pádu jsem si jen uvědomila, že se musím uhnout hlavou, abych nenarazila do stolu. Dopadla jsem na bok, kyčlí rovnou na zem – uvědomila jsem si, že dopad na beton je fakt tvrdý. A strašný úlek – voda z kýble všude… Zkouším se sesbírat, jde to, ale celá se klepu. OK, říkám si, zas to není tak strašný. Dávám si pauzu. Na boku si mi udělala relativně malá modřina. Je 29. 10.

Asi za dva týdny mě fakt bolí noha. Cítím, že mám vyrotovanou pánev a nese se to k protilehlému rameni. Pro jistotu jdu na rentgen. Ten je v pořádku. Ok říkám si, naraženina prostě bolí.

Je začátek prosince a stále mám bolesti. Navštívím známého fyzioterapeuta, aby mi pomohl. Je to o něco lepší.

Je 21. 12. a bok mě stále bolí. Jdu spát. V noci mě probouzí bolest, která mi projíždí do půlky páteře. Jen stěží cítím nohy. Bojím se pohnout. Zkouším vstát, ale ujdu max 3 kroky a pak mi nohy vypoví službu. Můžu jen ležet. Mám křeče v pánvi a jen málo cítím nohy. Manžel mi volá záchranku.

Následuje CT, neurologická vyšetření – a výsledek? VŠE V POŘÁDKU. Jsem zdravá – „jen“ se prostě nemohu postavit na své nohy. Dostávám na urgentu infuzi – nic moc. Tak dostávám druhou – mírné zlepšení. Jsem schopná vstát a udělat pár kroků… Propouští mě z urgentu. Co mám dělat, ptám se jich? Nevíme, vyšetření jsou v pořádku, vezměte si prášky na bolest… Dostávám recept. Je 22. 12.

Co teď? Je mi jasné, že je to v hlavě. Ale co to může být, když je ta reakce tak velká? Sama si to nenajdu, potřebuji svalovým testem najít příčinu. Volám kamarádce – chci to vyřešit. Mám ohromné bolesti a strach. Stavíme rodinnou konstelaci. A lezou hluboká rodová nevyřešená témata. Vše směřuje do rodu taťky – k jeho dědovi. Vylézají na povrch jeho potlačené pocity viny a smutku ohledně smrti jejich malého syna, o kterém se už nikdy nemluvilo. Kladu si otázku – proč já? Co starého muselo zemřít, aby něco nového mohlo růst? Zatím nevím. Každopádně už během konstelace bolest ustupuje, takže jsme na správné cestě.

Je po vánočních svátcích. Táhne mě to na hřbitov. Z matriky vím, že babičky bratr – to zemřelé dítě z konstelace – zemřel v 6 měsících a ona ho ani nepoznala. A taky že neměl klasický hrob, pohřbili ho ke hřbitovní zdi. Od babičky vím, kde je to místo, tak jdu uctít jeho památku. Zároveň se zastavuji na hrobě svého pradědy – padne mi zrak na datum, kdy zemřel – 29. 10.!!! Že by náhoda? Kdo ví.

Je 1. 1., chystáme se na novoroční procházku. Jedeme se projít k pramenům Jihlavy a na Sv. Kateřinu. Ujdu 3 km v pohodě. Bolest je pryč.

 

Lenka Ilečková
Již více jak 10 let pomáhám lidem na základě odborných znalostí racionálně a empaticky zpracovat stres, nepříjemné pocity a mentální bloky, které je limitují na cestě k jejich cílům v osobním či pracovním/podnikatelském životě. Provázím je od stresu, napětí a trablí k vyrovnanosti, naplnění a nalezení řešení. Můj příběh si přečtěte zde >>