Věčné téma – zdravá sebehodnota. Umíte si vážit sami sebe?

Naše sebehodnota je hodně závislá na naší sebedůvěře a sebelásce – přijetím a vážením si sami sebe. Můžeme si ale stokrát opakovat, že to rozumově víme a chápeme, ale důležitý je ten pocit uvnitř nás. Ten je totiž naším hnacím motorem a podle něho se rozhodujeme a vnímáme. Je to “filtr”, přes který vnímáme sebe a svět kolem nás.

Kde jsme vlastně ztratili povědomí o své zdravé sebehodnotě?

Každý z nás to máme jinak. Záleží na tom, co jsme prožili a z jakého rodinného prostředí pocházíme. Řešením je nechat to v minulosti, což nám umožní si to udělat po svém, tak jak je to dobré pro nás. To jsou však témata, která sami v sobě mnohdy zpracovat nezvládneme a k jejich vyřešení potřebujeme zcela jiný přístup. Já sama za sebe a se zkušenostmi s klienty mohu říci, že pomocí rodinné konstelace anebo kineziologie one brain to možné je. Stojí to určitě za to.

Za mým tématem,  co se týká sebehodnoty a pochybností o sobě, byl můj vztah s taťkou. Měla jsem nastřádáno v souvislosti s ním mnoho bolestivých vzpomínek z dětství a z období puberty a ve všech jsem měla stejný pocit – nejsem pro něho dost dobrá, musím všechno zvládnout napoprvé… K tomu se samozřejmě nabalily další pocity jako strach z odmítnutí, z neúspěchu… Díky práci na sobě a rodinným konstelacím se mi však podařilo toto téma zpracovat. Pochopila jsem, že to  souviselo s tím, jak se v našem rodě – po genetické linii mužů, přistupovalo k ženám –  Žena nemá hodnotu, není totiž pokračovatel rodu – to dokáže jen muž. Po vyřešení tohoto tématu se mi moc ulevilo. Získala jsem tím mnohem víc, než jsem čekala. A mimochodem s taťkou máme teď velmi hezký vztah.

K tématu prostředí, ze kterého pocházíme, bych Vám nyní ráda vyprávěla jeden příběh. Já ho mám zase od svého vídeňského učitele…

Přijde cizinec do starobylého města. Prochází tržištěm a narazí tam na velmi chudého muže, bezdomovce. „Co se Ti stalo, že jsi skončil takto na ulici?“ Ptá se ho cizinec. „Ale, moje matka byla prostitutka a můj otec alkoholik. Měl jsem tak strašné dětství, nedokážeš si to ani představit. Nikdo se prostě se mnou nemazlil. Chyběla mi láska, častokrát jsem hladověl.“ Odpoví mu na to bezdomovec.

„Víš, jsem obchodník s velbloudy a hledám v tomto městě jednoho bohatého člověka. Nevíš, jak se k němu dostanu?“ Táže se cizinec. „Ale vím, je to tamten palác na kopci.“ Odvětí chudák.

Cizinec mu poděkuje a pokračuje na cestě za svým obchodem. Vystoupá do kopce až přede dveře nádherného paláce. Vstoupí dovnitř, aby se setkal s majitelem a projednal svůj obchod.

Na konci jednání mu říká: „Dovol, abych se tě zeptal, nedá mi to – jak to, že máš tak krásný palác a tak dobře se ti daří?“ „To víš, má matka byla prostitutka, můj otec alkoholik. Takové strašné dětství jsem prožil. Řekl jsem si už nikdy. A postavil jsem se na vlastní nohy a začal vydělávat, abych se o sebe postaral a nemusel to už dál zažívat. Vážím si toho, co jsem prožil, ale taky jsem rád, že to skončilo. Byla to velká škola.“ Pronese moudře obchodník.

Tápání ohledně naší sebehodnoty nás ovlivňuje mnohem víc, než si myslíme.

Není to jen o v oblasti finanční. Kde hlavně? Ve vztazích.  Pokud sami sebe podceňujeme, máme tendence hodně dávat, ale daleko méně přijímat. A to naše vztahy hodně oslabuje. Necítíme se rovnocenně. Pokud sami sebe přeceňujeme, stojí nás to hodně sil a ztrácíme postupně důvěru ostatních.

Vztahy jsou založeny  (kromě těch rodičovských) na rovnováze dávání a přijímání.

To je udržuje funkční a naplněné. A je jedno, zda se jedná o ty partnerské, pracovní, přátelské nebo vztah, který máme sami k sobě.